ÉDOUARD MANET

☼     23.1.1832   PARIS              ۞       30.4.1883    PARIS

„Zásadně dělám, co vidím já a ne co chtějí ostatní, abych viděl!“ ¨

(neokoukaný a nezapomenutelný tvůrce invence, Manet)

„…„Ale nepatří Četař, kterého jsem napínal panu Degasovi, k obrazu, z něhož je vyříznut tenhle kus?“ zvolal nevrle řemeslník. „Když panu Degasovi prodávali Četaře, tvrdili, že zbytek obrazu byl nešťastnou náhodou zničen.“

Hned jak jsem Degasovi plátno ukázal, poznal, že jde o obraz, z něhož vyřízli „jeho“ četaře; zůstal zaraženě stát a jen rozhořčeným tónem podotkl situaci: „To jsou příbuzní! Na příbuzné si dávejte zatraceně majzla!“…“

Obchodník s obrazy Ambroise Vollard si o jakýchkoli příbuzných iluze nedělá, ani o přátelích. Zvlášť, když jsou to příbuzní a přátelé malířů, které svět zatvrzele neuznává, kterým se nestydatě posmívá. Které nechápe, jak je rok dlouhý. Ale je obchodník. A právě obchodníci s obrazy vědí, jak rychle se dílo ještě nedávno vyhlášeného malíře může během krátkého času změnit v neprodejný debakl, nad kterým ohrnou frňák skoro všichni kupci. A naopak, jak zdánlivě neprodejné obrazy získají náhle na ceně, ze které se motá hlava. Proč tedy nekoupit Manety, když je malověrní příbuzní i přátelé skoro s úlevou prodávají. Kupci se sice zrovna nehrnou, ale ti, kdo koupí, neprohloupí ani procento zisku.

BUDOUCNOST S OTAZNÍKEM

Narodil se v rodině, kde na krbové římse v salónu tikaly hodiny od švédského krále, matčina kmotra. Dostala je jako svatební dar. Hosté i přátelé rodiny znali jejich historii, jistě ji mnohokrát museli vyslechnout i tři synové paní Manetové, rozené Fournierové. Kolik toho však věděli o skutečné minulosti jejího otce? Říká se, že nebyla zcela bez škraloupu, ale ani děs poděs. Snad. Ale byl to právě on, kdo obratným taktizováním natočil švédské královské křeslo tak, že do něj mohl s jistotou pohodlně usednout maršálek Bernadotte, bývalý francouzský ministr. Stal se tak novým švédským králem Karlem XIV. Johannem, korunovaným v roce 1818 po Kristu. Dědeček Fournier byl náramně obratný taktik, ne tupý tajtrlík, jak to chodí za našich zešílených dob, i když jej za to rozhořčené francouzské kruhy odmítaly považovat za diplomata.

Byla to nepokojná krev tohoto prevíta bouřliváka, která v žilách nejstaršího synka jeho dcery vedla neustále tichou válku s líně proudícími bílými a červenými krvinkami u přepečlivých Manetů? Byl to on, kdo zavinil, že jeho nikdy nepoznaný vnuk bude marně hledat řešení neřešitelné šarády, klid na bojové linii mezi předky spořádanými a neklidnými? Kdo ví, kolik povah se tu slilo do jedné jediné a usadilo se v duši ještě netušícího a po slávě ještě nebažícího Édouarda. Nikdy se nedokáže definitivně rozhoupat ani pro jednu z nich. Bude toužit po měšťanském pořádku věcí, tak jak jej poznal doma, a stejně náruživě bude chtít malovat, malovat po svém, bez diktátu oficiálně poplatného umění a vkusu lhostejných kupců, ignorantů. A přitom bude prahnout po uznání, představovaném medailemi Salónu, stužkou čestné legie a obdivem společnosti mužů v cylindrech a žen v kloboucích s pestrými pentlemi. Takové, která se občas setkává v salóně jeho matky. A přesto se právě on stane jedním z průkopníků na nové cestě umění, které nikdy bez výhrad nedokáže přijmout za své… Rozuměl někdy sám sobě?

Zatím však chodí v Paříži do školy, studuje s nepříliš velkou pílí a s nepříliš výrazným úspěchem. Dochází na hodiny kreslení, které mu zatáhne pozorný strýc Fournier, ale i tam se téměř dokolečka nudí. Každoroční zprávy ze školy vzbuzují v otci, který určil svému prvorozenému kariéru právníka, tiché minuty neskrytého zoufalství… A to ještě netuší, co jej čeká v budoucnu za bděle překonávanou pakárnu…

„Chci být plnohodnotným a také výdělečným malířem,“ zazní jednoho dne pod stropem salónu ministerského úředníka Maneta. „Mazalem, který se potlouká po kavárnách, nechává se sytit a svádí neúspěch na všechny jiné, jen ne na sebe,“ přeloží si jeho stav mysli otec. Rozkatí se, hromuje a varuje Ty, ty, ty. A Édouard nedokáže hromotlukům v rodině vzdorovat.

Škola jej skutečně rmoutí, jak je nezáživný ústav pro mladé rebely, prolítne, nedá to, opakuje třídu. A tak překvapí rodiče jiným, v jejich očích stejně poblázněným stavem mysli. Bude se ucházet o přijetí do námořní akademie. Lepší mariňák než mazal, mudruje a hudruje otec. Anebo doufá, že těkavého syna jeho vzplanutí pokroku brzy přestane bavit? Bude tedy souhlasit, aťsi cosi, ale Édouard neudělá přijímací testy.

Kdo ví, jak by se všechno vyvíjelo dál. Události se však náhle ve Francii rozvášnily jako o závod Tour de France. Je rok 1848. Revoluce na postupu. Král se vzdal nátlaku a trůnu. Mnoho věcí teď bude jinak. Bude. Ale o osudu Édouarda Maneta rozhodne změna školních stanov. Stanovisek osnov. Zosnovaných stanovisek. Chce-li být mariňákem, nemusí již skládat zkoušky, stačí, podnikne-li zkusmo jednu cestu lodí na jižní hemisféru. Hned se najde podnikavec, který tuto avantýru může chlapcům z dobře zámožných rodin poskytnout. A tak se Édouard vydá vstříc svému barevnému Osudu na lodi Havre–et–Guadeloupe do Ria de Janeira, lednové řeky plné prosincových rybích pochutin. Je prosinec až mrazí roku 1848.

Domů se vrátí až za půl roku, bohatší o latinskoamerické zážitky. A rodiče znovu a znovu udivuje. Cesta byla omylem vedle jak ta jedlá bedla. Nechce se mu být obyčejným mariňákem. Bude přece jen raději schopným výtvarníkem. Nic jiného už v životě dělat nechce a také nebude. Rodina nakonec kapituluje před tak rozhodnutým hlasem a Édouard si najde schopného učitele, guru přes kompozice barev. Ne, neláká jej Akademie, najdeme ho zastrčeného v ateliéru Thomase Coutura. Módního a obdivovaného, ješitného a arogantního znalce, který nedávno sklidil oficiální vavříny a který si nepředstavitelně váží svého jedinečného ega. Kostička je to z lega. Jeho žáci, a nemá o ně nouzi, jako nejedna prima balerína Karolína o své tanečníky, mu (nastaveně) tvoří zrcadlo, ve kterém se nepokrytě kochá. Manet brzy začíná žít svou deziluzi hlouposti, pozná snadno, že se v plno otázkách neshodnou. Ale zatím pilně maluje podle učitelových dobrých rad a zadání. Ráno, odpoledne, je-li sucho nebo deštivo za oknem. Anebo si vezme štafle a barvy a hurá na poznání Múzy do Louvru. Kopíruje tu své oblíbené španělské mistry. Obdivuje jejich jemnocit pro světlo, jejich strohost a řád. Spolu se zástupy více či méně talentovaných kopistů tu tráví dlouhé hodiny.

Jeho nová poznání doprovázejí i další nemalé zkušenosti. Mají světlé vlasy, a jmenují se Zuzanka v sukni. Do rodiny Manetových vstoupila jako spolehlivá učitelka Hudby. Decibely lásky její prozaickou postavou. Édouard a jeho bratr se pod jejím dohledem cvičí ve hře na klavír a užívají si to vedle modelky v roli řídící jejich hudební klíče a notu za notou.

HLEDÁNÍ VLASTNÍHO VÝRAZIVA, HLEDÁNÍ VLASTNÍ TVÁŘE

Otec se již vnitřně smířil s tím, že jeho nejstarší syn nebude chytrákem úředníkem, jak si kdysi bláhově vysnil. Sponzoruje mu cestu do Itálie, osobně dokonce urovná dočasnou roztržku mezi ješitným učitelem a příliš dobře sebevědomým studentem dějin umění. Financuje synův ateliér, z jeho peněženky pocházejí milodary na plátna, barvy… Protože Édouard zatím neprodal nic z toho, co maluje… August Manet platí, ale nemá ze syna upřímnou radost. Kdyby tak věděl všechno. Netuší, že Zuzka Leenhoff, která se tak brzy vytrácela ze sesle u klavíru v salónu, je nastávající maminkou jeho vnuka, kterému dal Édouard jen své křestní jméno. Před ostatním světem bude chlapec vystupovat jako bratr své maminky, paní Leenhoffová přispěchala až z Nizozemí, aby dceřiny problémy uvedla na pravou míru a zpacifikovala jako paci pacifistka nenásilnou náturou. O nové situaci smí vědět jen paní Manetová. Obě bábrlinky nečekaného benjamínka do rodiny hovoří jednou řečí, na chlup si podobné. Musí se krapet počkat. Ale mohou Manetové vůbec někdy přijmout do rodiny dívku bez postavení a věna jako je holandská sejrovitá bledulka Zuzanka? A Édouard? Kdoví, zda mu toto řešení vlastně nevyhovuje. Má přece jiné, daleko závažnější problémy, než je plačící kojenec někde v peřince.

Paříž těch dní je křižovatkou, kde se setkávají cesty budoucích Manetových přátel i odpůrců z fejs fajnšmekr bůků. Cesty spisovatelů, kritiků, i císařů. Všichni řeknou již v blízké budoucnosti k dalšímu pokroku v umění své slovo, ano, ano. Zatím je klid. Už se tu přestalo přetřásat téma o Coubertově vzpouře proti Akademii, o jeho „truc“ pavilónu plném odmítnutých obrazů, kterým chtěl konkurovat Salónu.

Salón. Zaklínadlo talentovaných i nenadaných mazalů. Jen jednou za dva roky smí Paříž spatřit to, co vzniklo v nejrůznějších ateliérech a dílnách po celé širé zemi. Tedy to, co dovolí porota laskavě vystavit na odiv světel. Ne každý si u ní škrtne. Akademici si svůj Parnas chrání velice úzkoprse bedlivě.

I Édouard Manet se připravuje na významnou výstavu. Sní o právoplatném úspěchu. Jistě. Jenomže jeho oči se už teď dívají na svět odlišně, než je tomu v očích u přijímací komise. Nemá naději. Odmítnutí v něm určitě nevyvolává protest, jako v mnoha jiných bouřlivácích, co na srdci, to na jazyku. Strašně by chtěl uspět. Nikdy se nevzdá, i když jej budou z klání o ceny vyřazovat zcela záměrně obecní hajzlíci nestydatí. Nesmíří se a bude chtít přesvědčit zhurta nepřesvědčitelné manýry. Aby tu uspěl, musel by malovat jako Bůh. A to je to jediné, co opravdu nesvede.

Porota Salónu roku 1859 nenašla pro Manetova Pijáka absinthu nejmenší pochopení. Nevzdá se. O dva roky později se znovu pokusí jít za snem. Připravil si Portrét rodičů a Guitarrera. Okouzlení španělským uměním je láskou na celý kolorovaný kolorit života. Oba obrazy budou přijaty. Guitarrero získá dokonce čestné uznání. Čekal pochopitelně víc, ale i tak je spokojen. Už kvůli tátovi, co do něj nacpal tolik podpůrných prostředků a hlavně: který mu schází před očima.

Závan zdravého úspěchu mu získal nové přátele. Kolik je v Paříži mladých umělců, kteří mají již po krk prázdného pitomého akademismu, kolik je v ní narozeno umělců, kteří vidí svět jinačíma očima než všichni ostatní s klapkami na očích. Peníze v módě skrblíků jsou přeci klapi klap. Nevěděli o sobě, teď se všechno změní. Manet se vyděsí. Ne, jenom ne žádné spolky. Chce být obdivovaný a úspěšný bratr v akci. Když se však přidá k těmto veřejně odmítaným a neuznávaným, z nichž mnozí samolibí nemají vůbec žádné chování a mnohdy ani talent, zaklapne si dveře raději dřív, než se před ním otevřou dokořán… Jeho nevyrovnanost, nejistota a konformismus mu však nezabrání v tom, aby uzavřel přátelství s chlapíkem, se kterým by vlastně vůbec neměl nacházet společnou řeč a řežbu. S mužem pobuřujícím oficiální morálkou, s odsouzeným básníkem Květů zla, Charlesem Baudelairem…

Svůj život teď promítá mezi prací nad novými obrazy určenými pro Salón a mezi Zuzku a přátele, se kterými se občas setkává v některé z pařížských kaváren. Skutečně jej však zajímá jen normálně nenormální malování. Musí překonat svůj minulý úspěch, všem ukáže, co dovede a jak to všem dovede natřít, nandat, zaobalit pečlivou barvou. Všem… porota Salónu má však o kráse a umění docela jiné představy. Nepřijali mu zase ani jeden navrhovaný obraz.

KDE SE COURÁŠ, SLÁVO?

Nebyl sám poražen. Ozvěny hněvu, který vzbudí a probere rozhodování poroty, dolehnou až k císaři a světě div se, Napoleon III. chce náhle přijít celému problému na kloub. Nechá si předložit část prací, které byly přijaty, i část těch, které porota zamítla. A pak přijme rozhodnutí, kterým naruší monopol akademiků. Odmítnutá díla budou vystavena po skončení oficiálního Salónu.

Stalo se však něco, čemu by samotní mazálci ještě nedávno nevěřili. Jen silné osobnosti přijmou místo v Napoleonově salónu. Kolik bylo těch, kteří své sporné výtvory odnesli, potají, zadem. Dokud porota jen soudila a odmítnutá plátna nikdo nespatřil, mohli se jí smát. Ale teď, co když lidé dají porotě zapravdu? Édouard Manet se však veřejného tribunálu a odsudku nebojí. Je si jistý svou invencí. Roky ztratil kopírováním neexistující skutečnosti v Couturově ateliéru, teď už bude jenom sám sebou. Bude malovat jen to, co sám vidí, nikdo mu nebude diktovat. Fournierové byli dobrodruzi, Manetové zase super pečliví. S vděčností si teď často zavzpomíná na tátu, který mu svým spořádaným životem nashromáždil dostatečně lukrativní kapitál. Zůstal by bez něj nezávisle sám sebou?

Když se začal připravovat na Salón, rozhodl se, že tentokrát namaluje akt. Akt, to je to pravé, čím může upoutat veřejnost a její morálku. Ale proč se nepoučit u dávných mistrů? Giorgione kdysi namaloval obraz nazvaný Venkovský koncert, dvě svlečené a dvě oblečené postavy zakomponované do krajiny kdesi v Itálii šestnáctého století. To je ono, nápad je to sice cizí, ale líbí se mu čím dál tím víc. Však on z něj ještě načančá načrtne obraz. A kompozice? Stále s ní má ještě rozměrné potíže… Ale i tady si pomůže. Náhle se mu vybaví Raimondiho Paridův soud. Tři postavy bohů… to bude jeho Koupání, tak budou jeho figury seskupeny. A Édouard Manet se chápe svého náčrtníků, pokus číslo jedna, pokus číslo deset, pokus číslo dvacet jedna…

Ještě nikdy nenamaloval tak velké plátno, ohlas, který vzbuzovalo, jej mrzel víc, než si přiznával. Smáli se mu. Salón odmítnutých vzbuzoval u Pařížanů veselí. O umění se tu dosud zajímala jen hrstka nepatrných znalců, nyní si však každý osoboval právo posuzovat, mají-li mazálci právo na svou skývu chleba nebo ne. A jeho obraz je, kdoví proč, dráždil. Provokoval. I když to vůbec neměl v úmyslu, aby vyšší cíle prorokoval. Ale co je horší, i přátelé jsou na rozpacích. Nejen Koupání, které kdosi přezdí na Snídani v trávě a to jméno mu již zůstane na věčné časy, ale i Koncert v Tuileriích, v nich vzbuzuje rozporuplné pocity. Liší se, tak markantně se liší. A přece se v Paříži najdou malíři, které Manetovo vidění barev fascinuje, kteří se mu budou na čas dvořit jako svému mistrovi. Jsou mladí. Svět o nich ještě nic neví, netuší, kdo jsou to impresionisté. Jsou na začátku cesty, ale už vykročili tím správným směrem. A Manet, Manet to byl, kdo je na ni poslal.

KDYŽ JEDNO OBDOBÍ KONČÍ A ZAČÍNÁ DRUHÉ

Manet maluje v invenci víc trumfů dál. Smáli se mu v salónu odmítnutých, a on stále usiluje o ten oficiální. Třeba tu konečně někdo lepší pochopí, že jím viděný svět barev je daleko krásnější a skutečnější, než ten, který konzervují mistři tahů štětce ocenění medailemi. Připravil si nový akt. Venuši. Zamilován do jejích křivek byl až po uši. I tady se nechal inspirovat silně klasiky. A opět je tu na začátku řady jmen Giorgione. Kolik měl nových neotřelých nápadů ten dávný mistr z města na laguně. Jeho Spící Venuše silně ovlivnila Tiziana a Tizianovu Venuši z Urbina má před očima nyní on. Póza stejná a přece odlišná. Jeho Venuše, kterou překřtí na Olympii, je o staletí mladší, je současnicí svého malíře. A právě to jí budou vyčítat ňoumové a nýmandi.

Přátelé mu gratulují. Věří jejich povzbudivým hláškám, že tentokrát bude přijat bez výhrad? Měli pravdu. Olympie byla přijata, ale vystavení tohoto obrazu vyvolalo škandál. Kdo je ta žena s nezúčastněným pohledem, napůl ještě dětská? Vždyť jí její profese, stará jako lidstvo samo, div nehledí z očních důlků! Jaký může být malíř kujónek, který maluje tak necudné obrazy? Veřejnost se cítí být rozhořčena. Manetovo jméno bude mít pro ni již navždy příchuť zakázaného ovoce tutti frutti, bude víc než jen obvykle provokovat. Neznají ho a on nemůže chodit za každým extra zvlášť a vysvětlovat, že je svůj, je jiný, že chce být nápadně jiný. I když by to určitě rád dělal. Kdyby to nějak zabralo.

Oženil se s matkou svého synáčka. Obléká se s vybraným vkusem. Maluje portréty přátel, pro mnohé z nich má vždy otevřenou dlaň na výpomoc v nouzi. Váží si ho, jsou rádi v jeho společnosti. A věří jeho invencí načichlému umění. Zola, Baudelaire, Monet, Berta Morisotová…

Do Manetova ateliéru totiž přicházejí vedle ojedinělých kupců i studenti. Slečinka Morisotová, kterou sem doprovází taktéž zvědavá matka, chce být malířkou par excellence. Má skutečně talent, na rozdíl od tolika slečinek z dobrých rodin, které si jen hrají na dokonalé umění. Je navíc pohledná a co víc, obdivuje se svému učiteli, kterého si vybrala. Jejich schůzky v ateliéru jsou prospěšné oběma, pojí v sobě příjemné s užitečným. Berta získává stále větší jistotu a Édouard namaluje řadu portrétů její super tváře, když dnes slaví bojovnice Xena Xénie, které patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil. Jejich vztah je plný zrcadlení a nevysloveného škádlení mládí versus připravenosti.

Berta se záhy provdá za Édouardova bratra Eugéna, ale malovat nepřestane. Táhne ji to základním prvotním instinktem k impresionistům. A jestliže i Manet na čas podlehl zářivosti argenteuilského světla, výstavy, kterou v roce 1874 impresionisté – ještě nepojmenovaní – organizují na plné obrátky, se odmítne zdvořile zúčastnit. Bude se o to raději připravovat na Salón. S Claudem Monetem je však utužuje přátelství, které ze strany Moneta přetrvá i za hrob.

Manet se nedokáže smířit tak, jako se smířil jeho táta. Má jedinou touhu, kterou mu nikdo nemůže splnit. Nikdo neumí donutit veřejnost, aby měla v oblibě jeho obrazy. Snaží se, bezmezně se snaží, a přece sklízí daleko častější posměch než obdiv. Neprodává, a když, ne tolik, jak by chtěl. Ne, že by snad nutně potřeboval finance na účet, ale co je do malíře, kterého nikdo nechce!

A mimo to má ještě jiné, daleko větší starosti. Čas od času ztrácí vládu nad svými pohyby. Trpí závratěmi. Tuší, co to znamená. Jeho kamarád Baudelaire umíral složitě a krutě. Nechtěl by pro sebe vyfasovat také takový konec zvonec. Tajně zpytuje svědomí. Porada s rodinným ranhojičem mu klidu rozhodně nepřidá. Hovoří s ním obětavě ohleduplně, až příliš obětavě ohleduplně. Má to chápat tak, že i on… je spravedlivé, aby jediná noc, jedna jediná, mohla po tolika letech přinést tak kruté plody šťavnaté snahy? Zdráhá se tomu sám uvěřit.

Jediným receptem, medicínou na jeho strach a předtuchy, který alespoň na čas funguje, je práce. Jenže nemá z ní tu opravdovou radost. Odmítají jej téměř s železnou pravidelností. Prádlo jim připadá jen obyčejné, Nana nemravná. Obrazy z přírody k smíchu nepovedené.

O Manetově nemoci již rodina ví své. Všichni se děsí konce, který již brzy nastane. Baudelairův přízrak se tu bude s bídnickým manýrem vznášet v éteru dnem i štítivou nocí. Manet však nedá kůži lacino. Bojuje jako Best Kandidát Vět. A hýčká si svůj sen. Aspoň jednou, naposledy, by mohla porota Salónu ocenit jeho talent tak, jak se sluší. Přátelé vědí o jeho skryté touze. A dělají, co mohou. Tak se v roce 1881 (zrcadlová číslice na datu) Manet konečně dočká. Dostane medaili. Konečně je „mimo soutěž“, příště se již nebude muset doprošovat, aby jeho dílo alespoň posoudili, když je už nevystaví. Příště tu již bude mít své čestné místo vyhrazeno…

Jenže pro Maneta již žádné příště nebude. Nemoc postupuje šíleně rychle, žádné léčení nezabírá proti tomu nadělení. Pro Salón již nestihne namalovat vůbec nic.

Manetovy obrazy zůstaly zčásti v majetku jeho drahé ženy a syna, kterého nikdy neuznal. Řada se jich prodala na velké posmrtné výstavě spojené s dražbou. Jsou rozesety po mnoha soukromých sbírkách. Ale oficiální uznání se mu vyhýbá. Přátelé však nezapomínali na zesnulého malíře. Bojují za vlastní uznání, ale perou se i za svého učitele. Claude Monet uspořádá veřejnou sbírku, aby bylo možné od Zuzany koupit Olympii a věnovat ji republice. Stane se tak v roce 1890, a neobejde se to bez rozpaků a roztrpčení ztrouchnivělého pelyňku. Ale do Lucemburského muzea, kam ji prozatímně pověsili, postupně přicházejí odkazy i další Manetova díla. Uplyne však ještě řada neúrodných let, než se objeví na Manetově rodném domě v Paříži pamětní deska. Jako pečeť tolik vzácné pravosti, jako kolek, že jej svět konečně pochopil a toleroval.

https://www.youtube.com/watch?v=d4wjOiVS320

From the 12" released in 1990:

Cactus Rain – „Mystery Train“ (Desert Ruby Mix By William Orbit)

http://www.super.cz/311166-smrt-petra-hapky-ocima-blizkeho-kamarada-na-jeho-odchod-jsem-se-pripravoval.html

Jedním z blízkých kamarádů nedávno zesnulého Petra Hapky (✝70) byl třeba i hudebník a příležitostný politik Michael Kocáb. I ten je jeho skonem zdrcený, byť s ním prakticky počítal. „První věc, která se mi vybavila, když jsem se dozvěděl, že Petr zemřel, byla: Tak už to přišlo,“ prozradil Super.cz.

„Od své poslední návštěvy, byl jsem za ním asi před dvěma měsíci, jsem věděl, že jeho stav nebyl dobrý. Pořád jsem se vyptával lidí kolem něj, jak na tom je, naposledy dva dny před jeho smrtí. Byl dlouhodobě nemocen, takže my, kteří jsme ho měli rádi a zajímali jsme se o jeho osud, jsme se na to stejně připravovali. Hodně často jsme si povídali o tom, jak dlouho může ta situace takhle vydržet, když se to nijak nelepší,“ říká Kocáb, jehož interpretace Hapkova hitu S cizí ženou v cizím pokoji už pomalu zlidověla.

„Byl to přátelský, dobrosrdečný člověk s velkým smyslem pro humor, velký bohém a fenomenální skladatel naprosto neotřelých písní s originální harmonií, nádhernou melodií a většinou s fantastickou interpretací. Obklopoval se totiž lidmi, kteří opravdu uměli, a teď opravdu nemluvím o sobě,“ popsal zesnulého kolegu hudebník a bývalý ministr.

„Při jeho zdravotním stavu mohla být smrt pro něj vysvobozením, pro českou hudbu to ale žádné vysvobození není. Je to velká ztráta. Každý jednou umře, je mi to hodně líto, ale vzpomínky na něj budu mít jen ty nejlepší,“ uzavřel Kocáb.